Vaše volba jazykové školy pro kurzy španělštiny

Folklor flamenca vznikl a je nejvíce rozšířen na jihu Španělska,
v Andalusii. Toto lidové umění je vyjadřováno třemi formami: zpěvem (el Cante), tancem (el Baile) a hrou na kytaru. Jeho původ není zcela znám. Protože je flamenco lidovým projevem
s velmi starými kořeny, k vyjasnění všech otázek ohledně jeho původu chybí dostatečná dokumentace. První písemná zmínka
o flamencu se objevuje v roce 1774 na jedné z "Cartas Marruecas" z Cadalso. Jeho původ je zde přiřazován španělským cikánům Gitanos. Je známo, že cikáni pocházejí z Indie, jejich vliv je tedy možno zřetelně rozeznat. Od počátku to byli právě oni, kdo udržoval flamenco živým a s odevzdaností ho ztvárňoval. Další velmi silný vliv je možné pozorovat v období mohamedského Španělska v různých etnických skupinách ze severní Afriky, které se v ranném středověku usídlily především v Andalusii. Tento vliv je citelný hlavně v jeho harmonii. Zpěv "cante" zachovává silný vzájemný vztah s jinými hudebními projevy ze severu Afriky jako např. marokánskou hudbou.
Vyjádření flamenca hrou na kytaru často připomíná hudební jevy nejen ze severu Afriky, ale i z Černé Afriky. Tanec ženy, především pohyby boků a rukou, se podobá některým severoafrickým tancům. Všechny tyto zřetelné vlivy nás nepřekvapí, uvědomíme-li si, že Andalusie byla touto kulturou po mnohá staletí ovlivňována. Kromě toho zde žili lidé různých původů. Díky tomu můžeme tušit vzdálenější vlivy ve veselých židovských lidových rytmech nebo starých židovských liturgických melodiích. Nejasné zůstává, je-li to pouze náhoda nebo zda je tento vliv skutečný. Každopádně je umění flamenca možno považovat stejně tak za původní, čistý styl, jako za směs různých stylů. Má své charakteristické elementy, které nenalezneme v žádném jiném folkloru a zároveň je velmi zřetelně obohaceno velkým množstvím vlivů, kterými přispěly jiné národy.

Pohlédneme-li letmo na vývoj flamenca tak, jak je dnes dokumentován a znám z výzkumů, můžeme začít nedávným obdobím mezi 1765 a 1860. V té době nalezneme tři hlavní centra, která založila své školy: Cadiz, Jerez de la Frontera a městská čtvrť Triana ve městě Sevilla. Od této doby má flamenco své pevné místo mezi španělskými tanci vyvinutými na školách, tanci často předváděnými při slavnostech v patiích (otevřených dvorech uprostřed domu), restauracích a soukromých salonech. Zpočátku kytara zpěv nedoprovázela. Cante existoval samostatně, bez doprovodu kytary či tance, jen za rytmického tleskání dlaněmi "toque de palmas". Tento způsob nazýváme "a palo seco" (zcela jednoduše). Někteří skladatelé jako Julian Arcas začali skládat díla s prvky flamenca, čímž byla započata nová éra.

V období mezi 1860 a 1910 začala nová epocha, která se rozšířila dále a vedla k pojmenování "zlatý věk flamenca". V této době rozkvétají taneční kavárny, kde je flamenco představováno ve všech svých podobách: ve ztvárnění hudebními nástroji, zpěvem i tancem, až se konečně ustálilo to, co označujeme klasicismem "jondo" (andaluská varianta slova "hondo" - ve španělštině "hluboký"). Tanec dosáhl nebývalé špičkové úrovně a ve všech tanečních kavárnách se stal hlavní atrakcí. Toto znamenalo rozkvět rovněž pro kytaru, která se nyní stala nepostradatelným doprovodným nástrojem tance a zpěvu.






Charakteristický zpěv (cante) období mezi lety 1910 a 1955 je nazván "opera flamenca". Obsahuje lehčí cantes jako "fandangos" a "cantes de ida y vuelta". Tyto jsou zpěvy s jihoamerickým vlivem, přinesli je zpěváci, kteří vycestovali do Latinské Ameriky. Ne každému se zalíbila tato nová cesta, kterou se flamenco ubírá. Skupina španělských intelektuálů patřících k "la Generación del 27" v čele s umělcem Fallou uspořádala v roce 1922 v Granadě soutěž, jejíž cílem bylo upozornit na umělecké hodnoty ničené kultury, podpořit a pěstovat autentický "cante jondo" (nejstarší a nejčistší forma, prazáklad flamenca, ze které všechny ostatní formy vycházejí).

Od roku 1915 vzniká divadelní taneční cyklus výjmečné kvality, který přináší španělský tanec a flamenco na jeviště celého světa. Renesance flamenca nastává v roce 1955, jejím protagonistou je Antonio Mairena. Charakteristická je pro něj strohost výrazu, pátrání po kořenech flamenca a nadšení pro šíření tradičního, autentického flamenca.

Je to období skutečných osobností tance flamenca, které mají svá představení střídavě nejen v "tablados" (prostory určené přímo pro tanec "flamenco") ale i v divadlech, na festivalech a různých jiných jevištích. Kytaristé se z role pouhého doprovodu zpěvu a tance dostávají do popředí a toto umění dosahuje své plné zralosti.

Kytarista dnes není jen doprovodem, nýbrž sólistou. Paco de Lucía započíná novou, nebývale úspěšnou etapu a provádí skutečnou revoluci stylu ve hře na kytaru. Společně s ním nesmíme opomenout zmínit další opravdové virtuózy ve hře na tento nástroj, například Manuela Sanlúcara. Flamenco nadále pokračuje ve svém rozvoji směrem k univerzálnosti. Současná hudba flamenca se vyznačuje slučováním s jinými hudebními proudy jako jazzem, salsou, Bossa Novou a etnickými zvuky rozličných původů a oblastí. Zároveň však dnes můžeme v Andalusii shlédnout autentická, tradiční představení, kdy je flamenco před odborným publikem interpretováno například japonskou tanečnicí nebo italským kytaristou.Flamenco je hudba s osobitým stylem a kořeny v lidových zvyklostech. Jeho rozmach ho přenesl do nové éry, v níž jsou svědky jeho půvabu, síly a divokosti velká komunikační média. Nadále ho ale nejlépe procítíme v tom malém kruhu přátel, jen za přítomnosti kytary, hlasu a v ranním šeru tančícího těla. To je to, co nazýváme "jeurga flamenca" (andaluské cikánské potěšení).